home
Společně

Každý den spleteni jak větve stromů
v lásce i v bolesti z hlubokých ran,
období loučení, návratů domů
v objetí z vděčnosti ze společných rán.

Večery bez konce v plamenech svíček,
vášnivé doteky, zrychlený dech,
nevyřčené otázky z pod přivřených víček
překryje na chvíli mohutný vzdech.

Kolik nám dopřeje, kolik nám zbývá?
Všechno tak pomíjí, vrací se zpět
do tmy a prázdnoty. a už se stmívá.
Hlas lásky v hrdle se začíná chvět.

Dopřej nám Bože můj dostatek času,
ať splníme úkoly co´s nám tu dal,
ať dožijem úrody, jak husa klasu,
Ať neumřem s pocitem, že ses nám smál.

Smál se, že nezvládli jsme svoje role,
za to, že krátký byl na všechno čas,
že ladem jen ležela úrodná pole,
že zhasnout jsme nechali, co dřímá v nás.

Že asi jsme přeslechli tenoučké volání,
že máme se posunout, přiblížit k cíli,
jak střípek v mozaice, co má své poslání,
otisky na věčnost, že jsme tu byli.

Že jsme  tu byli a vzali Tvůj hlas
k srdci, co klíčem je ke všemu chápání.
Děti jsme vyvedli, zbyl šedivý vlas,
společně prošli jsme branou svých poznání:

ŽE LÁSKA JE, CO DĚLÁ ČLOVĚKA Z NÁS.

Loď v přístavu je sice v bezpečí, ale k tomu přece
nebyla postavena.

Wiliam Blake