home

Odkládám vše odkládám,

odkládám, co dělat mám,

už je ze mě odložnice.

radš se prásknu do ložnice.

 

Schovám se tam pod peřinou,

k čertu s touhle strašnou dřinou.

Tam mě resty nedoženou…

Chci být zase šťastnou ženou!

 

Resty, tresty, které mám,

protože vše odkládám.

Dala bych si dvacet let!

s odkladači dlouhý slet.

 

Sama sebe obviním,

spravedlnost pošpiním:

Jsem na sebe strašně tvrdá,

pane bože, to je prda!

 

Dvacet let být ve vězení,

čekat až se hříšník změní.

Trénovat bych mohla stále,

honit mouchy nad kanálem.

 

Sčítala bych myši, brouky,

co zbloudily ze své louky.

Čas bych na svůj výcvik měla,

lítala bych jako střela.

 

Když by přišla amnestie

(ta jedovatá zmije,

co potrestání moje změní),

zůstala bych ve vězení.

 

Ono, totiž, zkrátka, víte, vy

co o napravení taky sníte,

vězení je vlastně ráj,

pro odkladače jistá stáj.

 

Když jste ve výkonu trestu,

nečelíte pražádnému restu.

Není třeba něco stihnout,

staré věci jasně střihnout.

 

Tady se nic nevytváří,

moucha s mouchou jen se spáří,

nejde zde nic odložit.

Nejde nic, jen prostě žít.


Loď v přístavu je sice v bezpečí, ale k tomu přece
nebyla postavena.

Wiliam Blake